Začínat tento článek slovy, že rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný by se vzhledem k dění v letech následujících zdálo trošku jako klasické klišé, ale přesto… Rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný. Emise dvou dnes již legendárních a žánrově odlišných nahrávek nemůže toto tvrzení podpořit víc. Nejdříve přišel uragán „City“ pod hlavičkou STRAPPING YOUNG LAD, aby zanedlouho situaci uklidnilo toto pestrými barvami hýřící dílo, jež na nejbližší léta zřetelně definovalo Townsendův hudební rukopis.
Bylo to ale zpočátku poměrně veliké překvapení, slyšet vzdušnou rockovou nahrávku sotva pár měsíců poté, co odezněl prvotní šok ze zničujícího „City“. Kontrast s rozdováděnou metalovou vichřicí byl příliš veliký na to, aby se dalo lehce uvěřit faktu, že je má na svědomí tentýž autor. Po čase však na povrch začínají vyplouvat jasné styčné plochy, které se později staly typickým Townsendovým zvukovým trademarkem. Řeč je o masivním a všeobjímajícím kytarovém zvuku, který, pravda, na „Ocean Machine“ dostal poněkud vzdušnější podobu, a především o Kanaďanově vokálu, jehož zabarvení je natolik typické, že je úplně jedno, jestli zrovna řve během nějaké metalové nakládačky anebo se oddává své verzi hard-rockového muzicírování.
Hard rock, ten je možná nejtypičtější žánrový představitel této (jak jinak) ne zrovna lehce zaškatulkovatelné nahrávky. Album na většině své velkorysé plochy obsahuje povětšinou variace klasické písničkové formy, jež častokráte slouží jako rozbuška pro detonátor Towsendovy kreativity a neposednosti, což v jeho případě jedno jest. Máme zde tedy skupinu hitových a poměrně přímočarých skladeb, jejichž refrény se dostávají do mysli s lehkostí nože plujícího máslem. Jako typické představitele tohoto proudu lze vybrat euforickou „Life“, či třebas energetickou bombu „Voices In The Fun“´, střídající dvě velmi důvěrně známé vokální polohy Devina Townsenda – od expresivního, téměř křiku až po klidný a zádumčivý přednes.
Když po úvodním čtyř-skladbovém bloku šťavnatých hard-rockových písní nastane uvolnění v podobě velmi silné náladotvorné dvojice „Sister“ a „3 A.M.“, z nichž především ta druhá otevírá zcela nové ambientním rozjímáním ovlivněné obzory v Kanaďanově tvorbě, bylo snad už úplně každému definitivně jasné, že až tak přímočará a lehce předvídatelná jízda to nebude.
V podobě „Greetings“ přicházejí na scénu, řekněme, přemýšlivější a o něco strukturovanější kompozice, jež sice stále nepostrádají klasickou rockovou stavbu, ale hitový feeling z počátku dění už se začíná postupně vytrácet na úkor atmosféry a snad i lehce truchlivějších nálad, byť stále silně emocionálně podbarvený vokál Devina Townsenda svědčí o něčem jiném (především dvojice „Regulator“ a „Funeral“).
To už je ale fáze, kdy „Ocean Machine“ dokonale rozvinulo svůj potenciál a rozehrálo hru s vlastními pravidly a hru, pro niž není problém nadchnout další nové a nové hráče. Paradoxně v momentech, kdy většině desek dochází pára anebo kdy už raději nabídnou finální song, však přichází chvíle, jež dle mého skromného názoru nejvíce kategorizují album jako nahrávku legendární a náležící právem do všech zlatých síní majících něco společného s tvrdší muzikou.
Dvojice dlouhých kompozic „Bastard“ a „The Death Of Music“ (taky jste si všimli, jak jednotlivé „spřízněné“ skladby na albu tvoří fešné páry?) otáčejí kormidlem jednoznačně směrem progres, a je úplně jedno, co si pod tímto pojmem každý představí. První z nich je ve své úvodní polovině rytmicky velmi přímočará záležitost. Nosný motiv bicích se v této fázi desetiminutové skladby nehodlá nijak variovat a místo toho ponechává prostor různorodým kytarovým hrátkám a krásné ústřední melodické lince. Ta však, než se stihne oposlouchat (byť k tomu má stále notně daleko), přenechá zhruba v poslední třetině prostor zdánlivě úplně jiné písni, tvořící však nedílnou součást jednoho dlouhého celku.
„The Death Of Music“ já osobně doposud považuji za jednu z nejlepších Townsendových písní. Je ironií, že se jinak zcela vymyká většině i jeho následující a velice pestré tvorby. Po slušné předchozí (tvrdě)rockové dávce příchozí skladba sestavena kolem pomalého elektronického beatu zapůsobila a stále působí jako vítaný chill-out. Ani její v porovnání s předchozím děním mnohem křehčí vyznění však nedokáže přinutit vokál ústřední persony, aby se jakkoliv krotil. Nástup je sice poněkud skromnější a komornější, ale s každou další slokou jsou hlasivky odvážnější, aby pak opět a tradičně naplno zazářily v mohutném refrénu. Fantastická skladba střídající velmi klidné momenty s těmi zcela explozivními je doslova zářícím šperkem už i tak skvělého alba.
Asi je na delší diskusi posoudit, které ze sólových nahrávek tohoto svérázného Kanaďana patří příčka nejvyšší, když těch několik následujících přineslo další skvělý a pestrý materiál. Stejně tak je poněkud jiný příběh i pozdější nadprodukce Devina Townsenda. Jsme však stále ve druhé půli poslední dekády minulého století a to byla jednoznačně i doba, jež velice přála múze bdící nad tímto umělcem.